Ochranné přilby pro jízdu autobusem?

Mnoho z nás běžně používá nejrůznější přilby. Při jízdě na kole, na lyžích, na motorce nebo třeba při práci. Dnes jsem zjistil, že by se občas přilba hodila i při jízdě autobusem.

Ilustracní snímek - mysák Montyredpanda-paradise.blogspot.com

Dnes dopoledne jsem, jako obvykle, jel linkovým autobusem do školy. Zrovna jsem natrefil na největší a nejluxusnější vůz, který na linkách mezi Náchodem a Hradcem Králové jezdí. Autobus byl téměř plný, každá dvojsedačka tedy byla obsazena nejméně jedním cestujícím. Seděl jsem na druhé sedačce zleva, vedle paní nebo slečny, které se následující příběh netýká. Naštěstí pro ni. A bavil jsem se s kámoškou, která seděla "vedle mě" přes uličku, na třetí sedačce zleva.

Na dvojsedačce přede mnou seděl sám jakýsi muž v obleku, a s modrou vzorovanou kravatou, dobře patrnou i při pohledu zezadu, protože ji měl okolo krku uchycenou zcela viditelně, vysoko nad límečkem košile i nad sakem. Pod nosem měl středně mohutný knír, což vím proto, že ten člověk se co chvíli různě vrtěl, otáčel a přemisťoval. Teoreticky to, čistě podle zjevu, mohl být obchodní cestující. Ale soudě dle jeho nervozity a chování to také mohl být jakýkoli neobchodník, který jel někam zařídit obchod svého života - asi jako Nerudův Hastrman, když si šel nechat ocenit sbírku nerostů.
Protože na klíně měl postavený (ne položený) zánovní kovový kufr, a pevně jej svíral oběma rukama. Kufr byl o trošičku větší, než bývají běžné kufříky, používané při obchodních jednáních. Ale zase to nebyl ani vysloveně cestovní kufr, sloužící k uložení půlky šatníku. Byl to prostě takový větší pracovně-obchodní denní kufr.

Ten člověk působil velice nervózním a nejistým dojmem. Vypadal dost vystresovaně. Nejistota s nervozitou a poposedáváním byly doplněny rozhlížením se okolo sebe, a hlavně křečovitým svíráním kufříku, drženého na klíně (ne položeného na zem, ne položeného na sedadlo, ne odloženého nad hlavu). Takže na mě ten cestující celkově působil takovým paranoidním dojmem. Na první pohled mne napadlo, že v tom kufříku asi má něco velice cenného, ať už subjektivně nebo objektivně, a je přesvědčený, že mu to každý z nás, kdo s ním v autobusu jedeme, chce sebrat.
Asi bych měl zdůraznit, že celý právě provedený popis mám čistě z letmého pohledu na toho cestujícího, a z periférního vidění, když jsem koukal uličkou na silnici, a když jsem se bavil s kámoškou sedící ode mě úplně jiným směrem než popsaný muž. Prostě jsem na něj nijak necivěl, jen jsem ho zahlédl (tomu se nešlo vyhnout), a hleděl jsem si svého.

Důsledné držení kufříku na chvilku vystřídal krátkým zkoumáním jakéhosi burzovního přehledu nebo tabulky kursů v němčině (nekoukám přes rameno, ale vystavil mi to před oči, jak jsem uličkou koukal na silnici), ale za chvilku zase čtení sbalil, a jal se opět hlídat svůj kufřík s pokladem. Po 10 kilometrech jízdy si přesedl ze sedačky přímo přede mnou zcela doleva, k okénku. A za chvilku si zase přesedl zpátky, přímo přede mě. Tedy ne úplně přímo, protože jsem si krátce po nasednutí vysunul sedačku do uličky, abych prostorově neutiskoval slečnu/paní vedle mě, a abychom na sebe s kámoškou nepokřikovali přes celou šíři uličky.

Přibližně na 23. kilometru jízdy se pán přede mnou postavil. Myslel jsem, že vystupuje, protože to bylo kousek před zastávkou. Ale nikam nešel, ani se neoblékal, jen se rozhlédl přes celou pravou stranu autobusu, potažmo okny ven. V tu chvíli vypadal, jako by tápal, takže už jsem, coby stálý cestující na této trase, měl na jazyku dotaz, jestli nepotřebuje poradit kdy/kde má vystoupit, a chystal jsem se mu sdělit název města, do kterého jsme právě přijeli. Protože vypadal, že tudy nejezdí často, a že možná ani není Čech. Podle všech příznaků by to teoreticky mohl být Němec nebo Polák. Ale ještě než jsem se stihl nadechnout, tak dotyčný cestující dokončil svoji 180° půl-rotaci, takže se dotočil obličejem směrem ke mně. A v tu chvíli najednou, asi tak na půl sekundy, zaujal něco jako mimický bojově-útočný postoj, mířený směrem ke mně. A pak si hned zase sedl na jedno ze svých dvou míst. Takže jsem mu pomoc s navigací nestihl nabídnout, a celé události jsem nevěnoval další pozornost. Jak se později ukázalo, to ignorování popsané události byla z mé strany hrubá chyba. Asi jsem moc důvěřivý a optimistický.

Jedeme dál. Cestující přede mnou otevřel kufřík a vytáhl nějaké papírky, asi aby si něco poznamenal, nevím co, nestaral jsem se o něj. Otočil jsem se víc doprava, a nepozoroval jsem ho. Občas v autobusu také píšu, tak mě to nijak nešokovalo. Bavím se s kámoškou, šikmo skloněný dopředu a zároveň doprava do uličky. Na popsaného cestujícího nevidím, protože díky šikmému předklonu jsem schovaný za jeho opěradlem, a navíc koukám doprava.

A najednou jsem ucítil, jak mě něco praštilo do hlavy. Byla to bodová rána na malou plochu v levé části mého čela. Otáčím hlavu doleva nahoru, a vidím, jak se ode mě směrem k cestujícímu vrací jeho kovový kufr.
Nevyvedlo mě to nijak zvlášť z míry. Chlap tam sebou přece pořád vrtěl a šil, poposedal si a pracoval s tím kufrem, tak jsem naprosto samozřejmě předpokládal, že mě tím kufrem nechtěně praštil při nešikovné manipulaci. Nerozhodila mě ani absence jakékoliv omluvy - asi si nevšiml, že mě udeřil. Mohl si myslet, že se jeho kufr zastavil o opěradlo, a vůbec nemusel tušit, že jeho kovový kufr byl ve skutečnosti zastaven až mojí hlavou. Takže to nijak zvlášť neřeším. Ale protože kámoška narozdíl ode mě koukala přesně tím směrem, a s odstupem několika desítek centimetrů, tak jsem se jí čistě pro zajímavost zeptal: "Co to bylo?"

A k mému překvapení se dozvídám, že mě ten chlap prý praštil záměrně. Nechci tomu věřit. Říkám si "Proč by to dělal?" a "Přece by k útoku nepoužil svého tolik střeženého milášška, přece by ho záměrně nevystavil takovému riziku, jakým použití coby kontaktní zbraně jistě je". Ale kámoška mě ujišťuje, že mě ten chlap fakt úmyslně praštil. Vybavuje se mi jeho celkové předešlé chování vykazující prvky značné nervozity, a hlavně pak jeho bezeslovná útočná póza. Takže se rozhoduji situaci řešit. Samozřejmě klidně, když nevím o co přesně jde, a ten průběh jsem neviděl, jen cítil. Nakláním se uličkou dopředu, abych na cestujícího viděl z boku, a ptám se ho, jestli je v pořádku, jestli si myslí že to je normální, a o co mu jde. Ptám se česky, protože stále nemám žádný přímý důkaz, že pán je cizinec. Angličtinu, polštinu, kousek ruštiny, a pár německých slov si nechávám v záloze až pro případ, že mi pán jakkoliv naznačí, že česky neumí. Ale pán na mě nijak nereaguje ani nereflektuje. Sedí na své sedačce (teď právě na té zcela levé, u okna), kouká upřeně, téměř zhypnotizovaně (až na tu těkavou nervozitu), před sebe, a tváří se, jako by(ch) tam vůbec nebyl. Po asi třech otázkách vzdávám své detektivně-psychoanalytické snažení, pokračuji v rozhovoru s kámoškou, a dávám pozor, co ten podivín dělá, abych se příště v případě potřeby stihl bránit. Protože když se předtím zvednul ze své sedačky, tak bylo zjevné, že není ani malý ani vychrtlý, a když by na mě, nepřipraveného, útočil shora dolů, tak bych asi měl značný problém. Tím spíš, že jsem měl zapnutý dvoubodý bezpečnostní pás, který by mi zabránil se na případnou bitku postavit nebo alespoň uhnout úvodní ráně.

Nicméně kufříkový hrdina, který po odvážném fyzickém útoku nebyl schopen ani reagovat na mnou přímo položené otázky, už po zbytek cesty nic dalšího neprovedl - místo toho začal cosi konzumovat. Buď proto, že ho jeden útok kufříkem uspokojil, anebo částečně proto, že si vedle něj přisedl jiný pán, čímž ho uvěznil u okna a izoloval ode mě. Zeptal jsem se kámošky, jestli bych nového pána neměl upozornit, že vedle něj sedící pán je agresivní, ale řekla mi, ať to zatím neřeším, tak jsem to neřešil - jen jsem byl připravený na další útok, čímž jsem se vlastně tak trochu stal paranoidním, ale situace si to vyžádala - běžně moje hlava těžké tvrdé kovové kufry neodráží.

Dodatečně mi kámoška řekla, že krátce před útokem prý ten cestující na papírek, který jsem zahlédl, napsal "shut up" (velmi vulgární varianta výrazu "buď zticha", anglicky řečeno), což jsem ale už přes opěradlo neviděl, a ani jsem se nesnažil někomu koukat do jeho věcí. A když to napsal, tak prý sundal krytku pera, a pak ještě dopsal vykřičník, a pak hned to vše sbalil.
Jedna věc je, že mluvení v autobuse je naprosto běžná věc, a rozhodně jsme nebyli jediní, kdo se v tom busu bavil. A další věc je, že když už mu náš rozhovor vadil, tak nechápu, proč si tam psal na klíně papírové SMSky, které jsem vůbec nemohl vidět, a prostě mi něco neřekl přímo.
Pokud snad papírovou formu zvolil proto, že chtěl být slušný a taktní diplomat, tak měl na ten papírek napsat trochu jiný výraz, a hlavně musím konstatovat, že svoje snažení o diplomacii do jisté míry shodil ve chvíli, kdy se po mně bez varování a přijatelného důvodu ohnal tím kovovým kufrem.

Když jsem v Hradci vystupoval, tak jsem mu pro zajímavost koukl do obličeje. Stále jevil prvky značné nervozity a potenciální agrese, i když ta původní neposednost byla zřejmě trvale nahrazena hypnotickým stavem s pohledem stále upřeným na opěradlo cestujícího před ním. Snad tedy už cestou do Prahy, ani potom, nikoho dalšího nenapadl.

S kámoškou jsme se shodli, že ten člověk byl magor, a že obličejem docela připomínal pilota myšáka Montyho z Rychlé roty Walta Disneye. Tedy s tím rozdílem, že zatímco Monty byl přátelský dobrák, tak tento člověk byl extrémně labilní cholerik.

A čistě podle mého názoru se v tom člověku patrně vyskytují jakési komplexy méněcennosti, tj. nedostatečné sebevědomí, když nebyl schopen mi říct, že je mnou rušen, a místo toho si psal nějaké poznámky, které jsem ani nemohl vidět. Možná ta poznámka ani nemusela být určena pro mě, třeba ji psal jen jako svoji psychoterapii, aby se uklidnil - ale spíš to asi bylo určeno pro mě, a dotyčný pán se nezvládl zorientovat v čase ani v prostoru, když mi papírek zastíněný opěradlem neukázal, a hned po napsání ho sbalil úplně.
Celkově to dotvrzuje moji (částečně převzatou) teorii, že příliš malé sebevědomí jde ruku v ruce s psychickou nevyrovnaností, až společensky nebezpečnou labilitou. I když, při nedávném psaní úvahy o profících (.pdf) jsem netušil, že se osobně setkám s tak extrémním případem.
Nebo jak jinak popsat příčiny jednání člověka, který nemá dost odvahy vám říci, že se mu něco nelíbí, a přitom má dost "odvahy" na to, aby na vás rovnou fyzicky zaútočil?
To je podle mě (přičemž nejsem odborník na psychologické termíny) prostě kombinace psychické lability (+ psychické nevyrovnanosti a společenské nebezpečnosti) s nedostatkem sebevědomí (tj. s komplexy méněcennosti), ne-li nepřímým důkazem možné souvislosti těchto jevů.

Po incidentu jsem si také uvědomil, jak obrovské štěstí jsem v tu chvíli měl. Tím, jak jsem byl předkloněný a vykloněný, jsem byl schovaný za opěradlem. Takže agresor neměl dostatečný prostor pro pořádný nápřah, resp. ten kufr mě zasáhl jen okrajem, nebyl jsem přímo v dráze jeho pohybu.
Kdybych byl měl hlavu výš, tak bych tím kufrem dostal do hlavy plnou ránu. A už jsem zmínil, že ten chlap relativně mohl mít sílu, ale hlavně v něm bylo díky jeho labilitě nashromážděno a soustředěno docela dost negativní energie, takže jeho nápřah mohl být opravdu kvalitní. A k tomu byl ten kufr tvrdý a asi i relativně těžký. Nicméně, nechtěně skryt za opěradlem, jsem utrpěl jen nepatrný náraz, a na čele mi vylezla jen maličká nepatrná boulička.
V případě plného zásahu bych určitě měl přinejmenším rozraženou hlavu, což by obnášelo krvácení a asi i nutnost šití. Podle dalších okolností bych po takové cholerikově ráně kovovým kufrem dost dobře mohl být i v bezvědomí nebo utrpět otřes mozku.
A kdybych to byl dostal velkou silou rohem kovového kufru do spánku, tak jsem mohl být i na místě mrtvý.
Skoro si teď říkám, jestli jsem neohrozil někoho dalšího tím, že jsem nezavolal policii, abych zvýšil pravděpodobnost, že si to dotyčný cestující příště lépe rozmyslí. Ale vzhledem k tomu, že jsem pána, ani jeho kufr vůbec neviděl v těch rozhodujících několika sekundách bezprostředně předcházejících úderu, bych toho já sám do protokolu moc uvést nemohl, a vše by bylo jen na svědcích. Takže jsem to dál neřešil, a teď jen doufám, že dotyčný, psychicky labilní, cizinec v budoucnu nikoho nezabije ani nezraní.

V případě, že bych býval právě před událostí koukal směrem k útočníkovi, bych se patrně pokusil bránit. Vzhledem k prostorové situaci bych asi levou rukou zkusil vykrýt útok kufrem, a následně bych se asi pravou rukou snažil zpacifikovat útočníka. Jenže při tom vykrývání kufru levačkou by hrozilo, že bych kufr nasměroval na slečnu/paní sedící vlevo vedle mě, a pokusem o aktivní obranu bych patrně útočníka ještě více rozdráždil, což by, díky jeho momentální výškové převaze a zapnutému pásu okolo mého pasu, znamenalo, že bych asi utrpěl nezanedbatelná zranění z holých rukou útočníka. A jak by k tomu přišla ta slečna/paní, když by místo mě dostala tím kufrem. A kdybych seděl rovně, a kufr nevykryl, tak bych asi utrpěl výše odhadovaná vážná zranění.
Takže jsem asi fakt měl kliku, že jsem byl přikrčený za útočníkovým opěradlem, byť jsem díky tomu vůbec netušil, že útok přichází.

Teď bych asi měl vyvodit nějaký závěr...
a) za mě: Jsem rád, že jsem z toho vyvázl bez zranění. Čelo sice v jednom bodě při dotyku bolí i po 13 hodinách od události, ale to je vzhledem k povaze útočníka a zbraně, s přihlédnutím k dalším (prostorovým) podmínkám, celkem zanedbatelné.
b) pro Vás: Když se někdo ve Vašem okolí bude chovat divně, nepodceňujte to. Obzvlášť když má po ruce potenciálně nebezpečný předmět, byť byste si mysleli, že ten předmět je pro dotyčného pokladem vyžadujícím maximální ochranu bez vystavování nebezpečí.

(10.3.2008)