Viem, kedy mám brzdiť (aneb jedna normální otočka do Brna)

Na obzoru byla mlha. Což by ale nevadilo, protože viditelnost byla asi kilometr. Horší byl déšť a jím způsobená vlhkost silnice, zvlášť, když jsem v zrcátkách viděl masku kamionu, přilepeného za mým zadním nárazníkem.

Maska DAFu (ilustracní foto, jiné usporádání prvku masky)flickr.com:carlos62 (vyrez)

Po dlouhé době jsem byl zase jednou vyslán do Brna pro zboží. S nejmenovanou malou dvojmístnou dodávkou, schopnou pojmout jednu jedinou europaletu a nějaké drobnosti okolo ní. Je to prostě přední půlka městského miniauta, a za ní naroubovaný širší vyšší „batoh“ na zboží. Stejně jako včera, kdy jsem podobnou trasu jel  z jiných důvodů, se ukázalo, že zatímco severozápadně od Svitav prší a je krajně nevlídně, tak na jihovýchodě je krásně – silnice suchá, viditelnost maximální, a tak. Prostě Svitavy – hranice nejen Čech a Moravy, ale i meteorologických regionů.

Cesta do Brna je bez problémů. Jen míjím dvě už téměř odklizené dopravní nehody, přičemž u jedné zapínám všechny blinkry, když se vyhýbám policistovi, velmi nenápadně pobíhajícímu mezi auty prostředkem silnice, spoléhajíc se jen na svítivě žlutou bundu, aniž by měl poblíž zapnutý maják nebo jiné označení místa nehody. A pak také předcházím čelnímu střetu s přibližně dvěma hypoteticky mrtvými řidiči ve chvíli, kdy intenzivně brzdím kvůli Sprinterovi, který přímo proti mně předjíždí kamion, na silnici tak úzké, že bychom se vedle sebe všichni tři nevešli – aspoň teda, že mi řidič Sprintera, poté co se pár metrů před mým chladičem vrátil do svého pruhu, za to přibrzdění poděkoval mávnutím.

Při zpáteční cestě z Brna mi etapu Brno-Svitavy značně znepříjemnila časově dost znatelná objížďka přes Blansko. Obava, že do školy (do HK) asi nepřijedu včas, se stává jistotou. Do časového plánu cesty jsem si sice zahrnul hodinovou rezervu, ale ta padla už tím, že jsem se jako překvápko na poslední chvíli dozvěděl, že místo na jedno místo jedu na místa čtyři, což mě zdrželo nejen po cestě, ale dokonce už na odjezdu, protože jsem k novým cílům přebíral nové instrukce. Samozřejmě mám dnes do školy namířeno coby student, ne coby vyučující – to bych se k té zastávce v Brně „při cestě“ z Náchoda do Hradce Králové neodvážil. Sice jsem už při odjezdu oznámil, že díky nově přidaným bonusovým zastávkám, kterým už nemohu přizpůsobit časový plán (čas odjezdu), ode mne nelze očekávat jízdu na spotřebu, ale pořád musím jet tak, abych nikoho nezabil (ani sebe), takže čas jízdy moc nezkrátím, a lze čekat časový průšvih. Ale vraťme se k té jízdě – jsme už na zpáteční cestě, v etapě Brno-Svitavy.

Na kraji Svitav několik řidičů kamionů ujišťovalo přes vysílačku kolegu stojícího u zákazové značky, že nemá té maximální výšce věřit, a že když pojede prostředkem, tak ten most s půlkulatým profilem bez problémů podjede. Ve Svitavách nejedu doprava, doleva a domů (NA), ale rovnou doleva a do školy (HK).

Jak vyplynulo z předchozích řádků, doposud bylo vše víceméně v normálu, ne-li nudné. Dost zajímavé to začalo být až za Svitavami. Silnice I/35, neboli E442 (některými místními zcela mylně nazývaná též „E35“) byla poměrně dost vytížená. Jelo se v koloně, která končila, nebo spíše pokračovala, někde v oparu na obzoru. Zaujalo mě několik humoristů s osobními vozy a jedním VW T4, kteří začali kolonu předjíždět, aniž by měli kam. Rozestupy mezi vozy v koloně nebyly nijak závratné, a kolona končila neznámo kde. Nicméně, když se objevily vozy v protisměru, tak se tito „odvážní“ střelci zkrátka někam nacpali, někoho omezili, zrušili mu bezpečný rozestup (pokud ho vůbec do té doby měl …), a jelo se dál. Protijedoucí řidiči vysílačkou hlásí, že nás cestou do Hradce čeká popojíždění kvůli opravě mostu, jinak že je vše OK. Na oplátku samozřejmě já i řidiči kamionů přede mnou a za mnou informujeme o situaci za námi – např. na dotaz, jestli je ještě pořád zavřený tunel před Moravskou Třebovou, odpovídám, že jsem tam jel včera, a to zavřený byl a objížděl se vrchem přes kopec serpentinami. Kdosi dodává, že má být zavřený do konce měsíce (ten tunel).

V Litomyšli stojím na křižovatce na červené. Jako první v řadě, v levém pruhu. Naskočila mi zelená. Ale zatím popojíždím jen kousek, abych neomezil vozy, které měly zelenou přede mnou, a které nestihly včas opustit křižovatku. Plyn definitivně přidávám až po uvolnění středu křižovatky. Jenže ještě před tím na mě stihl začít blikat a troubit řidič červeného tahače návěsu, který stál za mnou, a kterému jsem, vzhledem k velikostnímu poměru našich vozidel, nemohl nijak bránit ve výhledu. Takže beru mikrofon vysílačky a povídám „Netrub na mě, vidíš přece, že ty auta potřebovaly odjet.“ Co mi řidič kamionu odpověděl, nemusím uvádět přesně (navíc jsem mu nerozuměl celou větu), ale stačí, když napíšu, že jsem mu odpověděl „Nemluv na mě sprostě, nejsem na to zvědavej.“ No nic, jedeme dál. Vůbec neřeším, co dělá tahač s návěsem v levém pruhu – když jsem si před pár lety dělal řidičák na „malou soupravu“ (B+E), tak mi učitel kladl na srdce, že řidič vozidla nad 3,5t nebo soupravy nad 7 metrů délky nesmí v levém pruhu jet ani ve městě, pokud neodbočuje ani neobjíždí. Tak co v levém pruhu dělá kamion, který splňuje dokonce obě podmínky, z nichž každá i samostatně znamená zákaz stálé jízdy v levém pruhu? A když už tam je, tak co troubí, když tam nemá vůbec co dělat? Ale tyto úvahy, pokud mě vůbec napadly už cestou, a ne až doma při psaní, jsem si nechal pro sebe, a k akční jízdě natěšeného řidiče kamionu jsem nijak neprudil.

Jedeme dál, směr Vysoké Mýto. Mlha se naštěstí stále drží přibližně na obzoru, takže cca. 3 kamiony a pár aut před sebou vidím v zatáčkách naprosto jasně, a u aut před nimi spolehlivě rozeznám jejich obrysy. Výhled je tedy dostačující, byť bohužel vidím, že před námi je dost kvalitní a dlouhá kolona. Horší je to ale při pohledu do levého zrcátka – vidím v něm masku kamionu. Ano, jen masku. Nepřekvapuje mě, že čelní sklo je poněkud výš – to je celkem normální. Ale šokuje mě, že kamion je tak těsně za mnou, že se jeho sklo dostalo mimo zorný úhel mého, celkem povedeného, zrcátka. Je to stále týž kamion, který na mě v Litomyšli blikal a troubil kvůli tomu, že jsem nechtěl bočně nabourat ani jedno z těch tří osobních aut. Co tam dělá? Vždyť nemá kam předjíždět – v protisměru pořád něco jezdí, a navíc všichni v koloně máme rozestupy tak akorát na dobrzdění, a to ještě kdoví jestli. Tak proč je na mně tak nalepenej?!

V levém zrcátku vidím černou plastovou masku, na ní slovenskou SPZ, obsahující na kraji znaky „TV“, a okolo masky tmavě červený kovový hranatý základ kabiny, který, společně se světly, ve mně budil dojem, že by mohlo jít o DAF. V pravém zrcátku jsem neviděl téměř nic, protože kamion vyčuhoval doleva, jako kdyby chtěl předjet kilometrovou kolonu, končící až za obzorem. Protože mnou vezené zboží nemělo velký objem a zadní křídlové dveře jsou prosklené, měl jsem k dispozici i vnitřní zrcátko – a v něm jsem opravdu nalezl logo „DAF“.

Slovenští řidiči používají stejnou frekvenci a modulaci, jako řidiči čeští (narozdíl od Poláků, se kterými vůbec není možné se spojit, pokud máte dodržet předpisy pro rádiový provoz v ČR), a navíc jsme už před chvilkou měli tu čest spolu mluvit, takže zase beru do ruky mikrofon: „Ty s tím červeným slovenským Dafem, asi z Trnavy nebo odkud – myslíš, že když pojedeš půl metru za mým nárazníkem, tak budeš v cíli o hodinu dřív, než když pojedeš deset metrů za mnou? Uvědom si, jakou máš setrvačnost. A když to nepředjedu já, tak to asi nepředjedeš ani ty.“ Ani nevím, jestli jsem ho upozornil na stále přítomný intenzivní déšť a vodu na silnici, ale ani jedno z toho stejně nemohl přehlédnout.

Někoho asi zajímalo, kdo že si to stěžuje, protože řidič DAFu mu odpověděl mj. něco jako „kancelárské potreby“, evidentně šlo o definici mého vozu podle části nápisů. Jiný řidič se mě zeptal, jestli náhodou nejde o malý DAF s modrou kabinou, který ho předjížděl takovým způsobem, že mu málem utrhl zrcátka. Povídám „Ne, lepí se na mě slovenskej kamion, a protože jedu s malou dodávkou, tak jsem z toho docela nervózní.“ Na to řidič inkriminovaného DAFu povídá něco v tom smyslu, že nemusím být nervozní, a vysvětluje to dodatkem: „viem kedy mám brzdiť“. „No dobre“, odpoviedam. Nicméně, řidič z okolí Trebišova v Košickém kraji (jak jsem si zjistil dodatečně) skutečně zvětšil svůj odstup ode mě, takže komunikace s ním měla smysl, dosáhla svého hlavního cíle.

Jedeme dál, směr Vysoké Mýto. Skupina vozidel se moc nemění – protože není předjíždět ani jak (pořád jezdí něco proti), a hlavně ani proč (není kam, kolona sahá daleko dopředu). Jen u motorestu ztrácím ze zrcátek onen DAF, což mi samozřejmě nevadí. A za chvilku se od zadnějších kolegů skrz antény dozvídáme, že u toho motorestu právě došlo ke srážce dvou za sebou jedoucích kamionů (což ale s tím DAFem nesouviselo – z důvodu času i směru). Někteří řidiči si vyžádali podrobné informace o nehodě a jejích následcích, a během chvilky se dozvídáme, že nehoda je ve směru z Mýta na Litomyšl, tedy proti nám, že jeden kamion čekal na odbočení doleva a druhý za ním nedobrzdil, a že řidiči obou kamionů jsou v pořádku, nehodu odnesly jen plechy a chladič. To mi připomíná podobnou nepříjemnou událost z mé vlastní řidičské kariéry, kdy jsem také nedobrzdil za autem zastavivším přede mnou – jak jsem brzdil, tak setrvačností se auto zabořilo do předních tlumičů, tím se nárazník uhnul dolů, nic se mu při nehodě nestalo, a místo nárazníku jsem pak splácel dražší chladič… Ale zpět k jízdě Litomyšl-Hradec Králové.

Jedeme dál, absolvujeme i krátké čekání před hlášenou opravou mostu. Kolona se postupně rozpustila, jedu společně s třemi kamiony přede mnou (na bezpečné předjetí to nebylo), o nehodě na střídačku průběžně informujeme řidiče jedoucí proti nám, a za chvíli informaci o té nehodě slyším ve vysílání Radiožurnálu. Probouzí se ve mně informatik, beru do ruky mikrofon vysílačky, a ptám se, jak je to asi dlouho, co se srazily ty kamiony. „Asi čtvrt hodiny“, dozvídám se od někoho z některého z kamionů přede mnou. „Tak to na Radiožurnálu bylo docela rychle“, chválím pružnost Radiožurnálu a asi i NDIC.

Občanská vysílačka (CB‑radio) je stále bezkonkurenčně nejrychlejší prostředek pro šíření lokálních aktuálních dopravních informací, např. v tomto případě jsme se o té nehodě od jednoho z nezúčastněných svědků dozvěděli řádově během několika sekund po jejím vzniku, s největší pravděpodobností mnohem dříve než Policie.

Oproti tomu rozhlas (rádio) je principielně jeden z nejpomalejších způsobů předávání dopravních informací do vozu, protože cesta informace je mnohem klikatější, a nakonec se ještě i desítky minut čeká, až se bude moci odvysílat dopravně-informační blok. Takže při uvážení technologického a systémového rozdílu mezi vysílačkou a rozhlasem je cca. 15 minutové zpoždění Radiožurnálu oproti CB-radiu skvělým výkonem nejen Radiožurnálu, ale především jeho zdrojů (pravděpodobně PČR a NDIC; nebo volajících řidičů).

Někdy v průběhu cesty se ještě z vysílaček dozvídáme, že je před námi jedna nehoda, a že Hradec je totál. Totálně zasekanej – stojí. Tam už se nic extra zajímavého nedělo.

Takže zpátky k hlavnímu tématu a k nadpisu článku:

Vie každý, kedy má brzdiť, pokiaľ  je na niekom nalepený?

Dnes asi jeden řidič zrovna „nevediel, kedy má brzdiť“. Nutno podotknout, že DAF, který jsem od mého zadního nárazníku s využitím vysílačky vyháněl, mě dojel na začátku Hradce Králové, takže s nehodou neměl nic společného (ani zepředu – protože dle informací z Rozhlasu byla nehoda na místě vyšetřována ještě asi hodinu po mém příjezdu do HK).

Jak poznamenal někdo ze skupiny kamionů přede mnou: „Zase někdo spěchal, aby byl doma o pět minut dřív, a teď bude dvě hodiny sepisovat papíry“.

Docela jsem si vážil toho, že ta nehoda byla až těsně za mnou, takže jsem do Hradce dojel relativně včas (dle pozdějších informací z Radiožurnálu se na místě vytvořily 5km kolony z obou stran), a hlavně toho, že jsem do Hradce, a pak do Náchoda, vůbec dojel.

Třeba slovenský řidič DAFu opravdu vediel, kedy má brzdiť. Ale třeba taky ne. A jak jsem pak hlásil bráchovi (majiteli vozu i vysílačky, do jejíhož pořízení jsem ho před časem tak trochu natlačil), má vysílačku splacenou. Sice na to vtipkoval něco o pojistce a pořízení nového auta, ale kousek přede mnou jel další kamion, o který bych v případě nárazu zezadu byl dostal druhou ránu, resp. bych díky malému odstupu kamionu za mnou eventuelně mohl být oběma kamiony slisován. A kde by bratr k novému autu od pojišťovny sháněl nového řidiče, že? :)

29.10.2008

www.adamek.cz